Jan Kotěra – O novém umění

Několik thesí o architektuře a uměleckém průmyslu. Dříve než nějaká pravda v hnutí kulturním pevně se ustaví, předcházela již součinnost, obroušení a splynutí jednotlivých myšlének. Pravdu nějaké epochy lze teprve po určitém trvání pohybu pevně poznati a vysloviti. Jestliže tedy nyní, v počátcích hnutí, své myšlénky povím, chci mluviti pouze o
thesích; budoucnost ukáže, pokud byly správny.

Pravdou rozumím tu a v následujících řádcích cíl-ideál časového názoru, jenž se přirozeně, jako na každé odvětví kulturní, přenáší též na umění a ve svém přesmyku také zde jistou změnu způsobí. Určité proudění zdá se tomu nasvědčovati, že se nyní, když již ostatní umění dávno předcházela, také v architektuře takový přesmyk dovršuje. Účelem tohoto sešitu jest tudíž, aby nás o tomto hnutí informoval, aby vzbudil zájem a porozumění v obecenstvu
pro umění jemu tak cizí a aby je nabádal k samostatnému přemýšlení a posouzení.

Důvod, proč obecenstvo má méně zájmu a tak málo porozumění pro architekturu oproti ostatním výtvarným uměním, leží především v tom, že architektura nepůsobí tak bezprostředně přímo přírodními předměty na naši vnímavost, čivost, jako skulptura a malířství. Architektura tvoří sice své výtvory také na základě přírody: jádro-prostor na základě přírodních zákonů (síla těžná, síla odporu, kohaese), slupku-okrasu přírodními čarami, tvary a barvami; než právě na cit účinkují především poslednější (zase přímo přírodní předměty), kdežto prazdroj tvoření a tedy také všechny změny tvoření lze pochopit až při hlubším zkoumání. Jinou příčinu toho, proč architektura obecenstvu se odcizuje, vidím v tom, že poslední období našeho umění se téměř úplně rozplynulo v archaeologicko-vědeckých kombinacích.

Abychom si tvoření architektury a spřízněných jí umění ujasnili, analysuji je v tvoření prostoru, — totiž zúčelnění s ohledem k místním poměrům a potřebám (podnebí, kultura, mravy) — v konstrukci prostoru s prostředky, jež máme po ruce (material a technické znalosti) — a konečně v okrášlení, zdobení, prováděné s citem, jenž v nás žije pro přirozené krásno. Touto analysí nechci ovšem stanoviti pojmy rozlišovací, nýbrž vytknu tím pouze hlediska pro posouzení jednotlivých funkcí tvoření. — Tvoření prostoru podléhá změnám tím, že se mění názory životní a mravy, že nové úkoly na umělce naléhají. On pracuje tyto své nové útvary, maje k ruce nové vymoženosti technické a dává jim a jejich ozdobě formu, jak z individuality doby a místa prýští. Účel, konstrukce a místo jsou tedy hybnou silou — forma jejich následkem. Forma vzniká z nich tvůrčím zachycením a formulováním několika velikými individui. Architektonické tvoření má tedy dvě funkce: v první řadě konstruktivní tvoření prostoru v druhé řadě okrášlení. První je z větší části vědecko-kulturního původu, druhá zase více věcí individuelně vrozené schopnosti. Z toho plyne, že individuím společná část: tvoření prostoru a
konstrukce, musí býti důvodem pro nové hnutí a že jimi nemůže býti jejich tvar a forma ozdoby; první jsou vlastní pravdou, poslední je vyjádřením pravdy.— Nový tvar vznikne tudíž z nového účelu, z nové konstrukce přizpůsobené místu. Židle pro benátského dožete a židle pro našeho dnešního dělníka, židle rukou pracovaná a jiná pomocí strojů zrobená nemohou přece míti tutéž mluvu forem. Kolik z nás právě tak myslí, jak málo jich však ve shodě s tím tvoří! A právě takové úplné zbavení se archaeologického umění jest první podmínkou každého pokroku. Každé hnutí, jež nemá východiště v účelu, v konstrukci a v místu, nýbrž vznik svůj má ve formě, je utopií. To jsme viděli na minulém nebo právě pomíjejícím období umění. Objevivší se apoštolé (Schinkel, Hansen, Semper a Schmidt) brali za základ dříve existující formu, často ze zcela různých míst, a vnutili do ní nové úkoly a nové konstrukce. Jiní zachovali sice místo (»oživení« starých národních architektur), než i těm byla východištěm pouze stará forma. Jak tito apoštolé přes jejich velkou uměleckou potenci zůstali osamoceni a kterak nepůsobili vychovatelsky, jak jejich školy sestávaly jen ze žáků nápodobitelů a časem se sploštily, to vše přece jsme viděli, nebo dožijeme se toho ještě v posledních výhonech. Vše to byl ovšem též přirozeně výron času, následek více retrospektivního vychování. Fantasie (vynalézavost) zakrněla a umělci tu stáli vůči novým úkolům toliko se svými krásně klasifikovanými formami. Nechci tím říci, že tato hnutí byla chybná; mělať jistě — jak přece všechno stávající — svou relativní oprávněnost. Vidím v nich dobu přechodů a průpravy. V jejich archaeologickém vševědectví (všeznalectví) leží dokonce určitě velká výhoda pro příští rozmach. Neboť každý stupeň v dějinách lidského rozvoje a tedy také rozvoje umění má svou basi v minulosti a čím jsou základy širší, tím větší může býti stavení. Sebeklamem by bylo, kdyby »modernista« se domníval, že »jen ze sebe tvoří«. Neboť, když jsem se naučil poznati, jak správně a krásně Řek svou stavbu kamennou, gotik svou stavbu klenbovou formovali, jak správná a krásná je hmotová technika barokní štukové dekorace, jestliže vidím, jak primitivní umění lidové dobře formuje dřevo, — učím se znáti cestu, kterak z našich úkolů, z našich konstrukcí, z našeho materialu v našem podnebí — naši formu najdu a dovedu vytvořiti. Uvádím tu za příklad náš ideál v řeckém umění. Když do něho vniknu a je chápu, tedy vidím, že příčina, proč toto umění se mi zdá býti ideálem, není v jeho formě, nýbrž v pravdivosti, s kterou tvořilo, a právě tou se dotýká mého snažení. Umění, kterým Řek přiměřeně účelu a poloze (podnebí) vyjádřil svou formou dokonale konstruktivní tvoření prostoru — o toto umění usilujeme my moderní lidé, totiž: chceme svou formou právě tak dokonale své konstruktivní tvoření prostoru vyjádřiti. Forma antiky absolutně vzata, nemůže nám býti ideálem-cílem. — Ideál, který leží pro nás v nějakém umění, může býti právě jen relativní.

Že nové tvoření prostoru již po dlouhou dobu se vyvinuje, to souvisí — jak všechno ostatní — s naším širokým a přes všechnu hbitost přece jen pozvolným hospodářským rozvojem. Nové úkoly (parlamenty a budovy správní, školy, nádraží a jiné dopravní objekty) vznikají; se změněnými podmínkami životními vzniká nové bydliště a hojně nových užitných předmětů — a to vše má umělec tvořiti, účel s přiměřenými novými prostředky vyjádřiti. A právě pochopení a vyjádření těchto nových úkolů dovršuje se již od decennií a jest prvním důvodem nového — našeho umění.

Rovněž prostředky, s kterými tyto nové útvary tvořím, konstrukce, věčné přírodní thema o podpěře a břemeni, nepodléhá náhlému přesmyku, nýbrž vyvinuje se znenáhla zároveň s technickým pokrokem. Nastane přesmyk citu pro stabilitu — krásu proporcí.

Kdežto dříve na př. určité plus nad nutnou stabilitu bylo praktikováno, zmizela nyní tato prakse následkem technicko-vědeckého pokroku — mathematické určení stálosti — ve spojení se zvýšenými časovými požadavky utilitními. Co se nám zdálo dříve krásné, shledáváme teď těžké. Následkem jakési v nás žijící setrvačnosti jsou nám z počátku takové novotvary cizí. Připomínám v té příčině jen konstruktivní formy železa, s kterými si architekt nevěděl rady. Jak málo monumentální! to byl první dojem a kterak za krátko právě zvyk přesunul zase krasocit, jak nás oproti dřívějšku teď naplňuje krásná, velká, železná síň pocitem prsa šířícím.

Přesmyk citu pro stabilitu sice tu byl, minulé období však nedovedlo mu dáti (zase následkem toho, že bralo své východiště z formy) výraz nás uspokojující, — nutilo jej zase do starých tvarů. — A právě v pravdivém vyjádření tohoto citu pro stabilitu, v nelíčeném vyznačení konstrukce vidím druhý důvod nového — našeho umění.

Nemůže se mi tedy líbiti, když rovná traversní konstrukce se provádí jako kamenný architrav, nemůže se mi líbiti, když kámen vůbec jiným materialem imituji, nemůže se mi líbiti, vnucuji-li dřevu formy kamene, nemůže se mi vůbec žádné zakrývání a žádná imitace líbiti, neboť obojí je rozpačitost a lež. — Tudíž též v konstrukci souvisí úzce účelnost s krásou.
Dělám-li na př. dvéře a používám-li dřeva, jemuž nutno dáti povlaku z jiného materialu, tu nesmím tomuto povlaku dáti formu — zde barvu — dřeva, neboť to je zase imitace — tu lež. Tvary dveří mi naznačují, že jsou ze dřeva; za material povlaku se však nemusím stydět a ukáži jej tedy čím je — lak, tedy s radostí jako čirý lak.

* * *

Z toho, co zde až doposud bylo řečeno, vyplývá, že okrasa zaujme v novém umění pouze jemu příslušící funkci: členiti a podporovati jasně konstruktivně vyjádřené masy; že tedy zase bude účelna. Je to více organická působnost, oproti pokrývání masy formou na způsob sítě nebo kůže, jak nám je pomíjející slohové období ukazuje. Z této pravdivosti plyne též nemožnost smíšení nebo záměny formy konstruktivní a formy dekorativní. Nemůže tedy na
př. býti správné — nemůže býti krásné, když se konstruktivní sloup, jenž má tvar podpěry, nalepí za dekoraci na stěnu (polosloup), ba nedovede mne také dekorativní lesena uspokojiti, ukazuje-li tytéž konstruktivní tvary. To by byl zase následek chybného vycházení z formy. Dekoruji-li lesenou nebo oblým dekorativním »sloupem«, tu jsem nucen, haliti tyto nové dekorační funkce v nové čistě dekorativní formy.

Nedovede mne vůbec »přejímání« forem uspokojiti; vždyť každá forma měla v sobě rázovitost tvořícího umělce a jeho doby a nám tedy je zcela cizí; zrovna tak, jako by bylo podivné — cizí, kdybych se procházel v řeckém nebo jiném historickém kostýmu.

Nová forma vezme svůj vznik — tomu povždy tak bylo — v prazdroji všeho krásna — v přírodě a přijme také naši, zcela specielně naši rázovitost, tedy také naše chyby. Na př.: Nervosnost a ukvapenost naší doby vštípí také umění svůj příznak. Tím ovšem nechci říci, že, když chci moderně tvořiti, musím tak činiti nervosně a chvatně; neboť právě v poznání svých chyb a v zápase proti nim povznáším sebe a s sebou též své umění.

Lokálnost (místní ráz) vzniku umění a osobnost umělcova dávají formě charakterisující přízvuk. — Stejná úroveň vzdělání — ta společná kultura většiny národů v nynější době a tudíž také tytéž hybné důvody nového umění vylučují, že by se v některém z národů mohlo vyvinout jemu naprosto vlastní umění. — Důvody a proto též tvary budou stejny, jen způsob výrazu ponese právě národní ráz. Chtít národní umění probuditi toliko na základě tradice kopiemi a novými kombinacemi, je právě — tak jako každé vycházení z formy — utopií, a taková snaha bude míti povždy charakter diletantismu z formy své východiště beroucího.

Maje jen málo místa k disposici, byl jsem nucen, vtěsnati to, co jsem říci chtěl, ve stručnou rámcovou formu; než doufám, že později jednotlivé detaily šířeji rozvinu.

Končím tudíž tyto řádky s prosbou, aby nepředpojatě, bez předsudků byly čteny: 1. již proto, že stručnost zavinila snad častěji nejasnost, 2. již proto, že mou uměleckou práci a některé zde připojené reprodukce nelze považovati za plný výsledek myšlének. Vždyť síly pokulhávají vždy za vůlí.